Rodinné záležitosti

7. srpen 2013 | 20.21 |
› 

Když jsem byla malá, tak mi rodiče neustále vštěpovali do hlavy, že, co se říká doma, nikde jinde už se nepovídá. Vždycky jsem musela odsouhlasit, že to budu dodržovat a o takových těch rodinných věcech, problémech a tak dále, se nikde nebudu zmiňovat. Jenže tentokrát mi to nedá a musím se z toho vypsat aspoň tady na blogu. Když nebudu úplně konkrétní a vezmu to jen tak obecně, tak snad nevadí, že se tady vyjádřím k osobním věcem.

Vždycky jsem snila o velké rodině, která se má opravdu upřímně ráda, často se navštěvuje, všichni členové si rozumí a prostě na hromadné setkání se všichni těší a užívají si čas strávený společně. Nevím, jestli taková rodina existuje. 

Mě to štve. Když jsem byla malá, tak mi to vlastně ani nepřišlo, byla jsem dítě a všechno viděla v pohádkových barvách, tak jako to děti dělají. Nic mě netrápilo a problémy dospělých jsem se nezatěžovala, ani jim nerozuměla a rozumět nechtěla. Ono, když nad tím tak přemýšlím, tak dřív to asi nebylo tak vyhrocené jako je to teď a já jen matně přemýšlím, co to způsobilo, co se stalo, že naše už tak docela malá rodina, se jaksi rozpadá. Tedy ne že by se rozpadala moje milovaná rodina – já, máma, táta a moje sestra. To naštěstí ne. My držíme spolu (tedy alespoň většinou). Mluvím teď spíš o našem dalším příbuzenstvu.

Jako malá jsem o každých prázdninách jezdila k prarodičům. Vždycky jsem se tam strašně těšila a když jsem odjížděla, tak jsem měla pomalu slzy v očích, protože mi bylo líto, že už je to pryč, že to zase tak rychle uteklo. V místě, kde bydlí moji prarodiče, bydlí i teta a její rodina. Mají dva kluky. S bratranci jsem já a sestra zažila spoustu legrace a vždycky na tyto okamžiky budu s úsměvem na rtech vzpomínat. Jak šel ale čas, tak se tam začalo jezdit míň a míň. Už nejsme malé děti. Kluci mají svůj život a vlastně já se sestrou také. To by nevadilo. Každý má právo zařídit si svůj život podle svého. Tak to je. To, co mě na tom všem štve nejvíc, je, že jak je rok dlouhý, tak se skoro nikdo z nich neozve. Já nechci tyhle vazby zpřetrhat. Asi jsem na to moc citlivá nebo co, ale fakt mě to moc mrzí. Já se snažím komunikovat aspoň na narozeniny, svátky, Vánoce...aspoň poslat nějakou gratulaci či tak. Oba bratrance mám na facebooku a kdybych si občas nepřečetla, co tam mají napsané, tak bych ani nevěděla, co se u nich děje. Pokud se neozve někdo od nás, jejich strana mlčí (jeden z bratranců je naštěstí výjimka) a sama od sebe se taky jen tak neozve. Aspoň, že na narozeniny či svátky nezapomínají (i když vlastně jak kdo).

No a babička ta také zatelefonuje jenom, když je nemocná a potřebuje si postěžovat. Jinak nic. No a teta (její dcera), ta jenom na narozeniny napíše esemesku. A pak, když je poctíme svou návštěvou, tak nás ještě kritizuje, že se vůbec neozveme. Tak, když my se ozýváme málo, tak proč se jednou neozve taky ona? Kdekoliv jsme, tak se snažíme příbuzným posílat aspoň pohledy. Je to taková hezká pozornost. Já si nepamatuju, že by nám někdy od nich přišel pohled z dovolené.

A že na dovolenou jezdí snad každý rok. Víte, to mě na tom strašně štve. Když se my neozýváme, tak je oheň na střeše, ale to, že oni se nám neozývají vůbec, to vlastně nevadí. Oni totiž mají hodně práce a nestíhají. A my asi hodně práce nemáme, že?

Nechci být úplně kritická, já vím, že všude je něco, ale když já bych tak strašně chtěla ideální svět, já jsem totiž strašný idealista a snílek, a tohle mě jednoduše řečeno mrzí.

A to ještě nemluvím o mojí rodině z tátovy strany. Prarodiče jsou super. Teda vlastně už jenom babička. Taky má svý mouchy, jako každý, ale mám ji ráda. Dědeček byl taky strašně super. Občas na něj melancholicky vzpomínám. Tátův bratr byl taky super, vždycky jsem si říkala, že to fajn chlap, ale od té doby, co se oženil, tak se cosi změnilo. A to už je to alespoň 12 let. Zezačátku se to ještě dalo, ale poslední dobou se naše vazby zpřetrhaly. Mám pocit, že hlavní slovo a důvod, proč tomu tak je, je teta. Já jsem si s ní nikdy neměla co říct a nikdy jsem její myšlenky a nápady nechápala. Každý je nějaký, jasně, já vím. Ale (aspoň podle toho, co vím od táty, a ten strašně rád všechno zveličuje), tak ona s námi vlastně ani do kontaktu přijít moc nechce, protože naši mají malý plat, nemáme auto, nejezdíme každý rok na dovolenou...Tak jako pardon, ale posuzovat lidi podle takovýchto kritérií...to je moc i na mě. Nesnáším tyhle předsudky. To, že člověk není super bohatý ještě přece neznamená, že je nějaký zlý nebo špatný. Bože. Ale já už jsem se rozhodla. Já budu jednou strašně úspěšná a bohatá a pak všem ještě ukážu. Jo. Tak to bude. To budou ještě všichni koukat a puknou závistí. Takhle na ně.

Ale ne, tahle situace je prostě na nic. Mají dva malý kluky. No, malý. Já je mám v očích pořád malý, ačkoliv ten starší bude pomalu v pubertě. Za celou tu dobu jsem je viděla jenom několikrát. Na Vánoce a Velikonoce. I když ty Vánoce už se vlastně po pár letech přestaly řešit. Takže já svý bratrance vidím všeho všudy jednou do roka, a to, když k nám přijdou na Velikonoce na pomlázku. Největší vtip je v tom, že oni bydlí ve stejném městě! Škoda slov...

Upřímně, během psaní tohohle výlevného článku jsem si říkala, že ho přeci jen radši smažu, nebo si ho jenom uložím, ale nezveřejním. Ale události dnešního dne mě přesvědčily o tom, abych ho zveřejnila. Jsou to prostě moje pocity a pohled na onu věc, a myslím si, že můj špatný pocit z toho všeho zas tak vzdálený realitě není. Já bych to strašně moc chtěla změnit, dát naši celou rodinu dohromady a bez hádek, ale jsem jedna. A jako jedna těžko něco zmůžu. No jo no, je to prostě tak, jak to je. Asi se nad tím vším moc zamýšlím a moc to řeším. Sama nevím.

Mimochodem, nedovedu si představit, že bych se svou milovanou sestřičkou měla takový vztah, jaký má moje máma se svou sestrou. Vážně nedovedu. Až teď pořádně oceňuju, jaké obrovské štěstí jsem měla a stále mám :-)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Rodinné záležitosti marit 10. 08. 2013 - 22:14
RE(2x): Rodinné záležitosti niki 14. 08. 2013 - 13:53