Moji dávní hrdinové (1. část)

25. březen 2016 | 17.54 |
› 

Každý, kdo se více ponoří do nějakého sportu, si tam dříve či později najde nějakého toho svého favorita, někdy i více favoritů. Občas jsou důvody, proč tomu či onomu fandíme závažné, občas spíše úsměvné. Tak je to i u mě. Některé mé důvody, proč jsem tomu nebo tamtomu začala fandit, by někteří z vás považovali za divné. Někdy dokonce na otázku "A proč mu (ji) fandíš?" ani neumím odpovědět. Prostě se to nějak stalo, nějak to časem samo vyplynulo. Myslím si a vlastně v to i věřím, že každý máme dané, čí fanouškem (fanynkou) se jednou staneme a prostě najednou tomu nebo té opravdu fandíme.
Je to už spoustu let, kdy jsem začala sledovat některé sportovní přenosy. A našla jsem si tam ty své úplně první oblíbence, mé osobní hrdiny. Většina z těch sportovců, které jsem si oblíbila, když jsem začala sport víc sledovat, už ukončila svou aktivní kariéru. Tohle by měl být článek, který na ty moje fanouškovské začátky zavzpomíná.

Pamatuju si, to mi mohlo být tak 12, že se u nás doma konala nějaká oslava. Bylo to spíš jen takové malé rodinné posezení. Asi k něčím narozeninám (nebo svátku). Já a sestra jsme vždycky něco vymýšlely, třeba přednášely nějaké básničky ze školy atd. No a já si pamatuju, že jsme vždycky říkaly, že hlavně se nesmí zapínat sport v televizi. Vůbec mě to tenkrát nezajímalo a já nechápala, co se na tom komu líbí. A vidíte to. Od té doby uběhlo pár let. A já některým sportovním odvětvím totálně propadla.

Jako první tady tedy bude část o motorsportu, protože ten je mému srdci nejbližší. A taky, protože to bylo asi první sportovní odvětví, které jsem kdy začala sledovat. Jo, vždy se u nás mluvilo o hokeji, který táta hodně sledoval, nebo o krasobruslení, které zase dost sledovala mamka. Ale to nepovažuju za sporty, kterým bych nějak výrazně propadla. U hokeje sleduju spíš mezinárodní turnaje, jinak přehled vůbec nemám. U krasobruslení trošku přehled mám, ale rozhodně se nepovažuju za nějakého krasobruslařského experta. Takže teď konečně k tomu motorsportu. Jako první jsem začala sledovat MotoGP a to díky mamince. Té se motorky totiž vždycky líbily. Už jsem o tom, jak jsem se ke koukání na MotoGP dostala, psala v jiném svém článku a nechci se opakovat a moc rozepisovat, protože jinak tento článek bude nekonečný. Už si lehce pamatuju některé momenty z roku 2003. 

Těžko říct, komu jsem v MotoGP fandila jako úplně prvnímu. Přeci jen, bylo mi 13 (14) a od té doby už teda dost uteklo, takže moje vzpomínky můžou být trošku zkreslené. Pamatuju si, jak (už tenkrát) všichni milovali Rossiho. My v té době vlastně ještě ani neměli počítač, natož internet, takže jsem se musela spolehnout pouze na info v televizi. Proboha, to jak jsem mohla vydžet bez jakéhokoliv infa o závodech, jezdcích atd.? :-O :-D Takže to se těžko hledali oblíbenci, když jsem o nich vlastně nic nevěděla a vlastně ani pořádně nevěděla, kdo všechno tam jezdí :-D Nicméně, jak byli všichni zbláznění z Rossiho, tak jsem si říkala, že je teda asi dobrý a asi bych mu měla fandit taky.

Jenže pak mě přestávalo bavit, jak pořád vyhrával a všechny ty jeho srandičky po závodech mi moc vtipný nepřišly, takže moje rozhodnutí, že bych mu měla fandit taky, vzalo rychle za své. Takže jsem fandila jeho soupeři. Tím byl Sete Gibernau. Španěl. A to víte, já byla vždycky víc na Španěly než na Italy :-D Už od mých školních let se mi vždycky líbila španělská kultura, hudba, jejich jazyk. Takže bylo jasno. Jako sympaťáci mi ale časem přišli Loris Capirossi, Alex Barros, John Hopkins, Olivier Jacque, zaujal mě mladíček Nicky Hayden (kdo by to byl řekl, že za pár let s ním budu slavit titul?). Teď, jak se tak probírám výsledky ze závodů, zjišťuju, že už jsem asi sledovala sezónu 2002! To je teda docela šok, já měla vždycky v paměti, že jsem koukala až od sezóny 2003 (té smutné, ve které se zabil Daijiro Kato). Ale je fakt, že Daijiro umřel hned při první Grand prix té sezóny a já určitě viděla nějaké závody už dřív. Tak to teda zírám. Pamatuju si totiž, když Capirossi a Barros byli týmovými kolegy, měli černý motorky se sponzorem West. A jak jsem právě zjistila, tak to bylo už v roce 2002. Vlastně, jak teď tak na to koukám, tak už jsem možná viděla nějaké závody ještě před rokem 2002. Od roku 2002 se hlavní kategorie jmenuje MotoGP. Před tím to byla kubatura 500. A já mám právě pocit, že v té době už jsem o závodech věděla. To se mi ani nechce věřit, že to sleduju takhle dlouho a že jsem byla tak malá, když jsem prvně objevila kouzlo závodů.

Musím ale říct, že takového toho svého hrdinu v pravém slova smyslu jsem v MotoGP vlastně nikdy neměla. Jo, fandila jsem tomu Gibernauovi, pak Haydenovi, pak docela i Pedrosovi. Ale že by se tam objevil někdo, komu bych fandila stůj co stůj, to teda říct nemůžu. Zvláštní.

Společně s hlavní kubaturou jsem postupně objevovala i dvě nižší kategorie. Ve té střední, tedy tenkrát ještě 250 ccm, jsem nejprve fandila našim. Jezdili tam Jakub Smrž a Jaroslav Huleš a já prostě nemohla pochopit, že tam taky jezdí Češi a přišlo mi to prostě hrozně super :-D Hrdiny či idoly v pravém slova smyslu se ale nikdy nestali. Mými velkými oblíbenci se stali Fonsi Nieto, Sebastian Porto a Manuel Poggiali. Pak jsem také dost fandila Alexi Debonovi. No a pak se tam objevili kluci, kterým vlastně fandím dodnes. Tedy Dani Pedrosa, Alex de Angelis, Toni Elías, Randy de Puniet. Nepamatuju si je závodit v úplně nejnižší třídě, ale ve střední kubatuře už jo. A taky se tam potom objevil docela nafoukaný kluk, nějaký Jorge Lorenzo. Ten měl vždy po ruce lízátka (jako sponzora měl totiž Chupa Chups). Pamatuju si to dodnes, jak vždy přišel na stupně vítězů a v puse měl lízátko. Říkala jsem si, že má sice trošku nosánek nahoru, ale vlastně je to docela roztomilý kudrnatý klučina. Tak nevím. Že by tedy on byl tím mým prvním závodním hrdinou? 

Co se tedy té nejnižší kubatury týče, tak vlastně vůbec nevím, kdy jsem to začala sledovat, jako že hodně sledovat. Pamatuju si až tu dobu, kdy jsem byla obrovskou fanynkou týmu Aspar. Takže před tím jsem to asi nijak neprožívala, i kdy jsem si jistá, že nějaké závody jsem viděla. Mými prvními idoly v nejnižší kubatuře byli určitě Héctor Faubel (ten patří k mým největším idolům vůbec) a Segio Gadea. Také jsem si všimla Miky Kallia v barvách týmu Red Bull KTM (tak, že by už někdy v této době se začala rodit má láska ke všemu finskému a také ke KTM?).

Rozklikávala jsem si své staré složky v počítači a narazila na zajímavou věc. U MotoGP se má první počítačová složka datuje do roku 2006. Mám tam jenom jeden soubor. V něm jsou ale jména mých oblíbenců. Takže prosím, tady to je. V roce 2006jsem v MotoGP fandila Toni Elíasovi, Marco Melandrimu (to se proboha jak stalo?), Casey Stonerovi (ježiš, já někdy fandila Stonerovi?), Randy de Punietovi, Sete Gibernauovi, Lorisi Capirossimu, Dani Pedrosovi a Nicky Haydenovi. V kubatuře 250 ccm to byli Jorge Lorenzo, Alex de Angelis, Héctor Barberá, Jakub Smrž a Sebastian Porto. V kubatuře 125 ccm pak mezi moje oblíbence patřili Mika Kallio, Julián Simón, Héctor Faubel, Sergio Gadea, Karel Abraham, Lukáš Pešek, Mattia Pasini a Álvaro Bautista.

V roce 2007 se k nim pak přidali v MotoGP John Hopkins, Anthony West a Sylvain Guintoli (to si pamatuju, jak jsem byla jeho fanynkou :-D teď ve WSBK je to spíš pro mě nepřítel :-D ). Ve 250 ccm se mezi mé favority nově zařadili již zmiňovaný Jorge Lorenzo, pak Hiroshi Aoyama, Roberto Locatelli a Imre Toth (proboha, jak jsem tomuhle člověku někdy mohla fandit? :-D). V nejnižší kubatuře 125 ccm to pak byli Nicolas Terol, Joan Olivé (toho bych mohla označit za svého velkého idola, ačkoliv vlastně nikdy neměl nějaké extra výsledky, vždy jsem pro něj měla slabost, a mám dodnes, když pracuje u týmu KTM Ajo), Simone Corsi, Randy Krummenacher a Pol Espargaró.

Takže z toho vyplývá, že jsem první závody viděla už někdy v roce 2002 (možná dokonce 2001). Ovšem víc jsem se tomu začala věnovat až v roce 2006. Tím víc mám na mysli to, že jsem si zjišťovala informace o jezdcích, sledovala oficiální stránky, dokonce si začala vést i nějaké tabulky s výsledky (to už jsme měli počítač a internet a to tomu určitě hodně pomohlo). Takže když se to tak vezme, tak letos je to moje 10. sezóna! Páni! To by se mělo nějak speciálně oslavit :-D 

Ono vlastně, roky 2005 a 2006 pro mě byly hodně přelomový, protože většinu sportů, které dnes sleduju, jsem začala sledovat právě v té době. To mi bylo 15. Puberta. V pubertě (nebo chcete-li dospívání, ale to já radši moc nepoužívám, protože si dospěle nepřipadám :-D ) se výrazněji formuje osobnost člověka. U mě teda měla puberta dost výrazný vliv na to, že jsem začala sledovat motorsport. Jak už jsem naznačila v úvodu článku, tak dřív jsem sport vůbec nechápala, nesledovala, byla to pro mě největší nuda. Přišla puberta a já najednou začala objevovat, že to tak nudné není. Některým sportům jsem naprosto propadla. 

Vidíte to? Zase píšu o něčem úplně jiném, než o čem ten článek má být. Jenže já si uvědomila (právě během psaní tohoto článku), že jsem dřív vlastně žádné velké idoly a hrdiny neměla (nebo si na to aspoň nepamatuju). Teda s výjimkou Héctora Faubela a Joana Olivé. 

O dalších sportech napíšu až v dalším článku. Kdybych se to všechno pokusila narvat do jednoho článku, tak by to nikdo nečetl, protože by to bylo neskutečně dlouhé. Už tento článek je delší víc, než jsem chtěla. Slibuju, že příště už se budu věnovat jenom sportům a mým oblíbeným sportovcům. Omáčku okolo už si nechám pro sebe. Ale když, ono to nějaký úvod prostě chtělo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Moji dávní hrdinové (1. část) Šárka 27. 03. 2016 - 13:02
RE(2x): Moji dávní hrdinové (1. část) niki 27. 03. 2016 - 18:45
RE(3x): Moji dávní hrdinové (1. část) Šárka 29. 03. 2016 - 22:27
RE: Moji dávní hrdinové (1. část) katka 27. 03. 2016 - 19:04
RE(2x): Moji dávní hrdinové (1. část) niki 28. 03. 2016 - 15:29
RE(3x): Moji dávní hrdinové (1. část) katka 28. 03. 2016 - 16:57
RE: Moji dávní hrdinové (1. část) michal 29. 03. 2016 - 18:56
RE(2x): Moji dávní hrdinové (1. část) niki 30. 03. 2016 - 14:56