Brno 2010 1.část

13. červenec 2010 | 16.54 |
› 

Ano, byla jsem tam a bylo to naprosto úžasný, budu si to celý svůj život pamatovat, byl to nezapomenutelný zažitek....Ale popořadě...

Jela jsem s mojí skvělou rodinkou, celkem jsme byli čtyři. V pátek ráno se muselo vstávat už o půl šesté, ale to mi vůbec nevadilo. Sice doma panovala trošku nervozita, ale časem to všechny členy přešlo. O půl osmé nám jel vlak. Na nádraží jsme jeli autobusem, pěšky se nám nechtělo. Vlak přijel na čas, ale odjel s několikaminutovým zpožděním, to už nám mohlo být hned jasné, že se něco děje. Kousek před Chropyní přišla průvodčí, že na dráze se stala nehoda, že si v Chropyni vystoupíme a autobusem pojedeme do Kojetína, tam opět nasedneme na vlak. Byly to trošku nervy, ale všichni jsme na tom byli stejně a dobře to dopadlo.

Do Brna jsme přijeli se skoro hodinovým zpožděním. To mě štvalo, těšila jsem se na okruh....ale tak jelo se tam poprvé, tak to byla taková zkouška cesty a vůbec všeho.

Z nádraží jsme vyšli hledat tramvajovou zastávku, samozřejmě, chvilku to trvalo než jsme našli tu pravou. Ještě že jsem si několik dní před tím doma našla a vytiskla jízdní řády a různý podrobnosti. Tramvaj byla samozřejmě narvaná. Dojeli jsme na Mendolovo náměstí (kříží se tam autobusy, tramvaje, trolejbusy, byl to pro nás zmatek), odkud by měla vyjíždět speciální autobusová linka na okruh. Nikde nebyla. Ani řidič jednoho autobusu nám nedokázal poradit. Pak nám ale poradil jeden pán. Samozřejmě ten autobus vyjížděl z místa, kolem kterýho jsme pořád chodili.....Cesta nebyla tak dlouhá, jak jsem si myslela, užívala jsem si to a sledovala všechno kolem.

Když jsem vystoupila z autobusu, nemohla jsem tomu uvěřit. Konečně se mi splnil sen. Šli jsme tam, kam ostatní a došli na hlavní bránu. V kase jsme si vyměnili vstupenky a vešli. Neskutečné. Prošli jsme podchodem pod dráhou a ocitli se v paddocku. Koukala jsem vedle sebe a nevěděla, co dělat dřív. Jestli vše pozorovat a prohlížet, nebo fotit, nebo co mám vlastně dělat. Procházeli jsme paddockem a já fotila kamiony a nebo zajímavý věci, na který jsem narazila. Taky jsme potkali několik techniků, mechaniků, lidí z týmů.....Najednou kolem nás na skútru projeli Joska Kubíček a Miloš Čihák. V reálu vypadají úplně stejně jako v televizi. Taky kolem dokola pořád jezdil na skútru Kuba Smrž, až to bylo vtipné. Bylo tam i spousta mladých kluků, pravděpodobně to byli závodníci superstock 1000, ale vůbec jsem nepoznala, o koho jde. Akorát Pereho Tutusause jsem poznala. Pak kolem nás projel na skútru nějakej blonďák. Asi to byl Alexander Lundh, ale vůbec si tím nejsem jistá. No a pak taky Luca Scassa. Potom jsme vylezli na terasu nad boxy. Byl odtud nádherný výhled na tribuny a cílovou rovinku a do dálky a na druhé straně na paddock. Z terasy mám taky nejhezčí fotky. Potom, protože nám bylo horko, jsme se šli podívat, na přírodní tribunu G, ať víme, kam to vlastně máme vstupenku.

Ještě ale, když jsme slezli z terasy, napadlo nás podívat se mezi kamiony z druhé strany. Šli jsme jenom kousek a pak zpátky. A pak to přišlo. Slyšela jsem zvuk motorky ( skútru), tak jsem se otočila a málem jsem omdlela. Přijel Michel Fabrizio. Ségra mi pak řekla, že jsem zbledla....Přiběhla k němu nějaká holka a fotila se s ním. On se usmíval, měl černý brýle a vypadal úplně v pohodě a taky líp než jsem si myslela. Od tohoto okamžiku jsem mu fandila ještě víc. Stihla jsem si ho vyfotit, když zalízal do kamionu. Pak mi došlo, že jsem ho mohla žádat o podpis, ovšem je otázkou, jestli by mi ho dal. Mohla jsem se s ním vyfotit, ale byla jsem v šoku, že ho vůbec vidím..Nevadí. Za rok už budu vědět co a jak...

Přišli jsme na géčko.Hned se nám tam zalíbilo. Bylo vidět do dvou (vlastně do tří) zatáček a na rovinku. Sedli jsme si do trávy a pozorovali trénink superstock 1000. Koupili jsme si něco na jídlo a pití. Ceny byly docela vysoké, ale to se dalo očekávat, na druhou stranu, mohlo to být ještě dražší. Pak jsme se dívali na trénink superbiků a potom už vyrazili k autobusu.
 
Autobus (linka zdarma) byl samozřejmě plnej a museli jsme stát. V tramvaji jsme taky museli stát. Ale to nevadí, to píšu jen tak. Byla jsem ráda, když jsem si sedla do vlaku, protože bylo neskutečný vedro. Fakt hnus. Cestou domů jsem na všechno vzpomínala. Sice jsem neviděla to a ty, který jsem chtěla, ale to nevadí. Příští rok jedu zas, tak se to napraví. Ale byla jsem nadšená, že jsem viděla Michela, a všude jsem si musela fotit číslo 84 (s tím totiž jezdí Michel). A těšila jsem se na neděli.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře